Expedice
Slovenské Rudohoří 2002

12. - 23. 8. 2002
(Moráň, Veporské vrchy, Pol´ana)


Na Klenovském Veporu, 1338 m.n.m.
Odměnou za namáhavý výstup byl krásný rozhled a salám. Těžko říct, co někteří ocenili víc.

Za vzrůstající povodňové paniky, v lijáku a očekávání staleté vody vyrazilo celkem 15 expedičníků na dobrodružnou cestu za poznáním slovenské přírody i vlastních schopností. Z Prahy vlakem přes Bánskou Bystrici a Brezno do Tisovce, kde začalo putování s plnou zátěží (jídlo a stany s sebou), z kopce do kopce, cestou necestou. Kupodivu se nám podařilo víceméně dodržet naplánovanou trasu, která počítala průměrně s 6-8 hodinami chůze denně. Cesta začínala na Muráni (hrad Cigánka, Ľadová Jama), která je součástí Spišsko-gemerského krasu, a vedla přes geologicky velmi rozmanité Veporské vrchy (vrchy Klak, Malá Stožka, Klenovský vepor) do Čierného Balogu. Zde jsme dokoupili jídlo na druhý týden výpravy a popojeli historickou dřevařskou "Čiernohronskou úzkorozchodnou železničkou" do Hronce. Další cesta vedla sopečným pohořím Poľana, kde se nachází i cenná biosférická rezervace a náš nejvyšší dosažený bod - Vrch Poľana s výškou 1457m.n.m., poté jsme sestoupili do Detvy a odtud vlakem zpět do Prahy.


Proč právě Slovenské Rudohoří?

  

Chce se odpovědět laxně: protože v Tatrách a na Fatře už všichni byli. Ale důvod je jiný a prostý - snad žádný jiný kousek slovenských Karpat není tak rozmanitý, na poměrně nevelké ploše se střídají původní bučiny (místy i bukový prales) s vysazovanými smrčinami, narazíte na vápence i krystalické břidlice, můžete zalézt do jeskyně, i vyšplhat na kopec s nádherným rozhledem, skály pod sebou. Na své si přišli i botanici - viděli jsme typicky horské pozdně letní hořce i vlhké louky plné ocúnů.

A krom toho jsme se chtěli svézt Čiernohronskou železničkou.

 


Dřevěným vláčkem (přísně zakázáno kouřit) jsme se svezli po trati, po které se ve 30. letech 20.stol.dříve sváželo dřevo na pily.

Že bylo Rudohoří dobrou volbou potvrdilo i počasí - zatímco v celé Evropě zuřily deště a způsobovali jednu katastrofu za druhou, užívali jsme si převážně slunečného počasí, jen dvakrát trošku sprchlo. Zajímavé bylo sledování našich meteorologů, kteří měli k dispozici digitální teploměr a vlhkoměr, a vypozorovali souvislost mezi zvýšenou vlhkostí a blížícím se deštěm.

Expedice byla náročná
Pro některé z nás to bylo vůbec poprvé, co si vyzkoušeli chodit s 15-20kg na zádech po horách. Vzhledem k velkému množství medvědů v oblasti a opakovanému varování domorodců jsme 2 noci drželi "medvědí hlídky", které měly za úkol udržovat oheň. Při hledání kamenů kolem ohniště pak kluci odkryli klubko zmijí. Na jednom tábořišti jsme dokonce našli medvědí stopy. Ale živého medvěda jsme nepotkali.

Cesta nebyla vždy úplně schůdná..

Jak to bylo s jídlem?
Vařili jsme si sami v malých skupinkách, vždy 3-4 expedičníci dohromady. Protože jsme zásoby nosili na zádech, snažili jsme se co nejvíce využívat instantní potraviny, nejrůznější polévky a kaše, ale i sýry a paštiky.

Chléb nabyl časem nejrůznějších tvarů.

Pochoutkou pak byly čokolády, tyčinky, špek a salám. Záleželo pak jedině na kulinářském umění jednotlivých kuchařů, jestli výsledná krmě byl poživatelná či nikoliv. Přímo královsky jsme povečeřeli po návštěvě Balogu, kde jsme dokoupili potraviny.


Příprava bramboráků se stala hlavní náplní večera.


Slovensko je krásná země
Vedle zachovalé přírody je pro našince nejpříjemnější poznání, že Slováci nás mají rádi. Možná jsme potkávali jen výjimečné osobnosti, možná byli přátelští ze solidarity, která v povodňových dnech panovala, ale za celou dobu jsme se nesetkali s nepřátelstvím, všichni nám ochotně vycházeli vstříct. ..

 

Dobrý člověk pro tento den (všimněte si putovní trofeje na krku) si odnáší kotlík pravého slovenského guláše, který nám darovala dobrá slovenská duše (vlevo).

Nádherným a pro mnohé novým zážitkem bylo ráno na pastvině na Južnej Kľakovej, kde nás kromě sluníčka probudili řehtající koně…

foto © Ilona Kočová a Eva Sedláčková