Socha Svobody je dar francouzského lidu pro lid Spojených států. Monument představuje římskou bohyni svobody, která se vynořuje z rozbitých řetězů, chce se vytrhnout všem druhům otroctví, drží v ruce lucernu, která má symbolizovat vůli spojení zemí a nebe, a její plamen (i když je slabý) má osvětlovat tabuli s nápisem „04. července 1776, Den nezávislosti Ameriky“.

Socha byla postavena a zhotovena ke stému výročí ustanovení Deklarace nezávislosti Spojených státu amerických a spojenectví Francie a Ameriky během války o nezávislost. První název sochy Svobody byl „Svoboda přinášející světlo světu“. Měla tři tvůrce, hlavním architektem byl sochař Frederic Auguste Bartholdi. Ocelovou konstrukci provedl stavitel Gustav Eiffel (to je realistický zástupce neoklasicismu), betonový podstavec už udělal Richard Morris Hunt. Modelem pro ženskou tvář byla Bartholdimu Isabelle Eugenie Boyerova,vdova po proslulém výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi.

Nynější podoba sochy byla převezena lodi z Francie v několika částech. Stavba začala v roce 1884 na Ellis Island ve vodách řeky Hudson, poblíž New Yorku a slavnostní otevření se konalo 28. října 1886. Cely monument váží 229 tun, jenom tabule má váhu přes 30 tun. Její výška od země k nejvyššímu bodu je 93 m, samotná socha má 46,5 metrů a je postavena z ocele a mědi. Za typickou, světlezelenou barvu může koroze mědi. Uvnitř jsou tři točitá schodiště. Dvě vedou ke koruně sochy a jsou veřejnosti přístupné, obě mají 168 schodů. Třetím schodištěm dojdeme až na pochodeň, bohužel tam přístup není dovolen.

Koruna, kde je umístěná rozhledna, má 25 oken a 7 paprsků, které jsou symboly jednotlivých kontinentů na Zemi. Od základu k vrcholu vede až 354 schodů. Obvodu pasu je 11 metrů, hlava má 5 metrů na délku a 3 metry na šířku, ruka, jež zvedá pochodeň je 13 metrů dlouhá.

Francouzi plánovali výstavbu památníku od roku 1875, kdy také zorganizovali celonárodní sbírku pro tyto účely. Američané měli postavit podstavec. Jeden z členů skupiny zabývající se přípravami pro tento projekt byl mladý Theodore Roosevelt, příští prezident USA. Jako první se ukázala hlava sochy Svobody, která byla uvedena na výstavě v Paříži v roce 1878. Celá postava byla dokončena v 1884 roce. Americký velvyslanec Morton ji vyzvedl ve Francii  4. července.

Američané i přes krizi ve své zemi poměrně rychle postavili podstavec, francouzská vláda musela financovat dopravu sochy na americký kontinent. Odhalena byla 28. října a bylo to velmi důstojné, konala se námořní přehlídka a ohňostroj, který měl místo pár dnů po 28. říjnu, protože to dříve nedovolilo počasí. Zpočátku socha Svobody byla symbolem smlouvy mezi dvěma národy, později získala ostatní důležité významy. Pro emigranty je symbolem nového života, protože je ji vidět, když vplouváme do přístavu v New Yorku. Pro obyvatele je symbolem lásky, svobody, spravedlnosti a zrušení otroctví.

V roce 1924, se socha Svobody stala symbolem amerického státu, národní památkou a v roce 1984 byla zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Můžete ji navštívit, ale vstup na pochodeň více jak 100 let není možný. Po útocích z 11. září byla uzavřená i hlavní rozhledna po dobu osmi let.

Patří mezi sedm divů světa a je nejvyšší z celého komplexu, který se nachází v Gíze. Pokud jde o starověký seznam divů světa sestaven Řeky, pyramida je nejlíp dochovaným objektem.

Jak je dobře známo, pyramidy v Egyptě byly stavěny jako chrámy, ale především jako hrobky pro zasloužilé lidi, zejména faraony. Cheops vládl Egyptu asi 2500 let př. n. l. Pyramida je 137 metrů vysoká, což je asi 10 metrů méně než po výstavbě. Strany měří kolem 230 m, plus pár desítek centimetrů na každé straně, podle světových stran. Každá stěna je pečlivě zaměřena na jiný světový směr, vchod se nachází na severní zdi.

Pyramidy byly stavěny z obrovských kamenných bloků o hmotnosti dvou nebo tří tun, a pro výstavbu byla použita pouze síla lidských rukou a primitivní nástroje. V Cheopsově pyramidě je kolem 2,3 milionu kamenných bloků, a stavba trvala několik desetiletí. Výstavba tak masivní hrobky začínala hned po narození dalšího dědice trůnu.

Uvnitř pyramidy jsou místnosti, které slouží jako hrobky pro faraona i jeho ženu. Nachází se tam pokoje pravděpodobně sloužící jako místo pohřbu, ale nebyly dokončeny. Vše je propojeno síti tunelů. Najdeme tam i místa a chodby, které jsou navrženy tak aby zmátly potenciální zloděje. Je tam také tunel vykopán zločinci. Cesty a koridory se nacházejí nejen v pyramidě, ale i v podzemí. Z královské komory, která je umístěná v centru pyramidy, vedou dva tunely – vyvedou nás ven z pyramidy, jeden na sever a druhý na jih. V minulosti byly takhle situované kvůli důležitým hvězdám pro Egypťany.

Machu Picchu v překladu znamená „starý vrchol“. Nachází se na území dnešního Peru. Je to město Inků, které najdeme v Andách v nadmořské výšce 2.090 až 2.400 m. Patří k nejlépe dochovaným komplexům budov, které nám tahle říše zanechala.

Inkové založili vlastní stát ve dvanáctém století a během příštích 400 let ovládli téměř celou západní části Jižní Ameriky. Inkové se zabývali hlavně zemědělstvím, chovem dobytka a těžbou, těžili měď a stříbro. I když neměli dobrý terén pro úpravu a pěstování rostlin, dokázali vyprodukovat hodně jídla. Pole Inků se nacházely na skalách, zavlažovali je drenážemi, které si sami vytvořili. Byli to dobří návrháři a stavitelé. Domy stavěli z kamene a hlíny. Byli soběstační, měli dobře zorganizovanou administrativu, skvěle se vyznali v astronomii. Do té doby než se na kontinentě neobjevili španělští kolonizátoři, vedli časté občanské války, proto byla invaze pro Evropany tak jednoduchá.

Město Machu Picchu je dokonalým příkladem inteligence Inků, a jejich civilizačního vývoje. Odhaduje se, že město vznikalo v patnáctém století, a vyprázdnilo se na konci šestnáctého století, v roce 1572. Nejsou známy žádné důvody, proč obyvatelé emigrovali, mohlo to být kvůli víře, a možná měli strach ze Španělů a nemocí, které sebou přinesli.

Za sto let vybudovali několik paláců, chrámy, domy a veškerou infrastrukturu – zejména zavlažování a kanalizaci, která odváděla přebytečnou vodu, protože v této zeměpisné výšce a šířce je období sucha a dešťů. Španělé nikdy nedorazili do města. Machu Picchu mělo být objeveno poprvé v roce 1911.

Budovy zde jsou umístěny tak, že nejsou viditelné z dolní části hor, a proto byly zachovány v tomto nádherném stavu. Někteří tvrdí, že Machu Picchu bylo objeveno v roce 1876 a následně rozkrádáno německým podnikatelem Augustem Bernsem, který platil i prezidentovi Peru, aby mohl bez problémů podnikat. Mnoho vědců věří, že to bylo posvátné město Inků, bylo umístěno vysoko v horách, a proto usnadňovalo astronomická pozorování, z kterých Inkové čerpali své předpovědi.

Chrám Slunce, Hlavní chrám a Místnost tří oken jsou postavené do tvaru podkovy. Do dnešní doby se také zachoval palác královský a princeznin, rituální lázně, vězení, dům velekněze a Svatý palác s rituálním kámen Intihuatana, který určoval roční období. Celé město je obklopeno hradbami. Hlavním stavebním materiálem byla světlá žula, ke stavbě hradeb použili skálu a přírodní terén. Pozemek na kterém vzniklo Machu Picchu, byl maximálně využit. V roce 2007 bylo Machu Picchu byl zařazeno do seznamu nových divů světa.

Z řečtiny akropole znamená „horní město“ nebo „maximální město“. Ve starověkém Řecku se města stavěly tak, aby útočníky bylo vidět z dálky, ale zároveň aby se jen stěží dostali k bránám města.

Nejslavnější Akropole na světě je v Aténách. První stopy osídlení na kopci, který je 90 metrů vysoký pochází z období neolitu (konec doby kamenné). Nejstarší hradby, které byly objeveny pochází, podle archeologů z X století př. n. l. V první polovině VI století př. n. l. byl vybudován první chrám, Hekatompedon. Ve stejném století asi v roce 560 aténský vládce, tyran – Pizystrat, staví monumentální bránu – Propyleji a rozšiřuje již existující chrám.

Během perské invaze v roce 480 let př. n. l. byly všechny budovy zničeny. Další chrám se začal stavět až po třech letech, iniciátorem byl Periklés – aténský politik a propagátor demokracie. Tento chrám stojí dodnes a známe jej jako Parthenón. Byl postaven na počest bohyně moudrosti a spravedlivé války Athény, patronky města. Svatyně je postavena v dórském řádu, který se vyznačuje monumentální střízlivostí a jednoduchostí. Parthenón se nachází v centru Akropole, je vyroben z bílého mramoru. Sochy a sousoší (včetně bronzové sochy) jsou dílem Feidiáse, který je považován za největšího řeckého umělce.

Chrám má obdélníkový tvar, obklopuje ho 46 sloupů, ozdobených dekorativní římsou. Kvůli tomu, že byl Parthenón vyroben z drahého materiálu a zdobily ho vzácné artefakty, byl postupně rozkrádán. Nešetřily jej ani další války. Takže dneska místo velkolepého díla můžeme vidět jen velké sloupy (v Nashvillu, v USA v je jeho replika)

V 438 rok př. n. l. se začala budovat nová Propyleje na troskách té z éry Pizystrata. Architektem byl Mnesikles. Celkový obraz se skládal z velké a malé brány, k hlavní budově vedlo schodiště, a na jeho fasádách bylo umístěno šest sloupů. V severní části byla galerie, a na konci jižní strany byl postaven chrám Atheny Nike. Propylaje nikdy nebyla dokončena z důvodu častých válek. Do dnešní doby se zachovaly hlavně sloupy a několik zdí.

Další chrám na Akropoli se objevil v 406 př. n. l. a byl postaven na počest Erechteuse (první král Atény), posvěcen byl Poseidonovi a Athéně. Měl dvě patra a vykonán byl v jónském řádu, charakterizoval se tedy lehkou konstrukcí a bohatou výzdobou. Celý chrám se skládal ze tří budov se samostatnými vchody, ale všechny části byly propojeny. Nejzajímavější pozůstatky chrámu Erechtea je portikus s karyatidami – obdélníková budova přiléhající k hlavní budově, jejíž klenba se skládá ze sloupu, které zobrazující siluety ženy.

Ve 27 roce n. l. p. Římané vybudovali chrám Romy a Augusta, co narušilo klasický vzhled hory. Jednalo se o kruhovou stavbu o průměru 11 metrů bez zdi, strop byl postaven pouze na sloupech. Toto je poslední známá budova, která byla postavena na Akropoli. Následující roky se někteří snažili přeměnit Parthenón k obrazu křesťanské církve nebo mešity, kterou chtěli útočníci z Turecka, jejichž přítomnost na kopci a pokusy o změnu měly velký vliv na budovy. V roce 1834 se místem začali zabývat archeologové, a od roku 1975 trvají restaurátorské práce.

Areál Pražského hradu je největší takovou strukturou na světě, a proto si zasloužil zápis do Guinessovy knihy rekordů. Pražský zámkový areál má rozlohu 70 000 metrů čtverečních.

Historie české státnosti, stejně jako polské, začíná se vstupem obou zemí do evropské rodiny křesťanské. Češi byli pokřtěni v 831 roce. První budovou, která se objevila v místě, kde je dneska Pražský hrad byl kostel Panny Marie obklopený hradbami. První zámek se začal stavět v IX století, během panování Spitygniewa I. V X století byl postaven kostel sv. Jiřího a rotunda sv. Víta, která ve stejném století již získala status katedrály. Z kostela sv. Jiřího se stal ženský klášter. Ještě před začátkem nového tisíciletí Boleslav II Pobožný nařídil přestavbu kostela sv. Jiřího na baziliku, kde se také začalo pohřbívat mrtvé členy jeho rodu.

Během panování prvního českého krále, se kolem Hradčan objevila kamenná zeď s třemi bránami, které bránily věže. V té době byla zničená katedrála sv. Víta a místo ní vybudováno velkolepou baziliku. Budova v románském slohu byla 70 metrů vysoká a stála se tak největší církevní stavbou v Čechách. Kostel sv. Jiřího se také dočkal investice, protože k němu byly přistavěny dvě věže. Během panování Spitygniewa II se dřevěné stavby začaly nahrazovat cihlovou konstrukcí.

Během příštích 200 let, kdy se přestěhovalo sídlo krále na Pražský hrad, byla zahájená jeho rekonstrukce, ale časté požáry v 1303 roce pohltily hrad. Rekonstrukce začala až po 30 letech. Za vlády Vladislava IV na přelomu čtrnáctého a patnáctého století byla dokončena hlavní část hradu a začalo se budovat další. Objevila se i zámecká kaple Všech svatých, kterou po několika letech, zničil další požár. 21. listopadu 1344 král Jan Lucemburský a tehdejší pražský biskup zahájili rekonstrukci baziliky sv. Víta. Románský sloh byl nahrazen gotickým. Vládce chtěl, aby tohle místo bylo víc vznešené a jeho cílem bylo utvořit zde místo uctívání sv. Václava. Chtěl, aby se tam konaly korunovace králů, a aby se katedrála stála sídlem arcibiskupa.

Na Jižní straně katedrály se objevil nový vstup se Zlatou bránou, jejíž průčelí ukazuje scény Posledního soudu. Práce byly dokončeny v 1385 roce. Další důležité investice měly místo v šestnáctém století. V roce 1554 byla postavena zvonice. Za panování Vladislava Jagellonského vzniklo mauzoleum, a v osmnáctém století byla jižní věž zakončena barokní střechou. Práce nad další lodí katedrály byla započatá ve druhé polovině devatenáctého století, celou stavbu předáno v roce 1929. Výstavba zámku ustála na mnoho let po smrti krále Ladislava IV, hlavně kvůli probíhajícím válkám. Teprve Wladyslaw Jagellonský se ujal toho nelehkého úkolu. Díky němu se hrad rozrostl o jihozápadní křídlo a velký sál zvaný Vladislavský, který má rozměry 62x16x13 a jeho klenba je provedena v gotickém stylu. Sponzorem budovy dalšího křídla byl císař Rudolf II Habsburský, a potom císařovna Marie Terezie, která musela investovat nejen do jižní budovy, ale také do opravy škod po požáru v 1757r.